Johnny English - Výuka angličtiny Zlín

  • Cestopis Arménie 27. 6. - 13. 7. 2018



    Pro své dobrodružství jsem si vybral poměrně izolovanou zemi, o které se teprve nyní začíná pomalu mluvit. Poznal jsem národ neuvěřitelně vřelých a krásných lidí, který byť značně zkoušený tragickými událostmi 20. století a zároveň otevřený výdobytkům západního světa, si i tak ponechal svou jasnou a čistou hodnotovou orientaci. Famózní, nedotčená a divoká příroda v kombinaci s množstvím zajímavých - hrdých a zároveň pokorných lidí mi ukázala, že only sky is the limit.




    Cestopis:

    Tato malinká křesťanská země, obklopená obrovskými muslimskými velikány jako je Turecko, Irán či Azerbajdžán se v roce 2018 zdá být téměř science fiction. Země je ve svém regionu poměrně izolována a mimo leteckého spoje do Jerevanu, či severních hranic s Gruzií, je relativně nepřístupná. Vděčíme za to vyhroceným vztahům s Tureckem, které vytrvale odmítá přijmout zodpovědnost za krvavou genocidu Arménů či podobně problematické vztahy s Ázerbájdžánem kvůli válce o Náhorní Karabach z první poloviny devadesátých let. Nejspíš právě kvůli této své izolovanosti si země dokázala udržet svůj charakter.



    Ze všech zemí, které jsem kdy navštívil je Arménie tou nejbezpečnější. Ruština zůstává z dob Sovětského Svazu nadále nejvíce mluveným cizím jazykem, ale ve větších městech se není problém domluvit s mladou generací anglicky. Ať už ruština nebo angličtina, určitě jsou to jednoduší volby než se pokoušet domluvit arménsky. Arménština je jen jedním z mnoha unikátů této země. Tento pro průměrného Čecha značně hieroglyfický jazyk ve světě nemá obdoby a patří mezi 11 či 12 suverénních a originálních systémů písma na světě.

    Zemi jsem navštívil ve velmi zajímavý čas, asi dva měsíce po tzv. Arménské sametové revoluci, která do ulic hlavního města přivedla na čtvrt milionů Arménů a vedla tak k pádu vládnoucího Serže Sarksjana, který se snažil prodloužit svou vládu změnou ústavy. Ten byl zcela bezprecedentně a demokraticky nahrazen vůdcem protestujících lidí, dříve vězněným novinářem Nikolajem Pašinjanem. O nové hvězdě – panu Nikolaji jsem slšel na každém rohu. Milovali ho babičky i děti. Arménský lid vskutku vyzařoval radost a energii, věříce, že teď už jim nic nestojí v cestě. Tato sametová revoluce v mých očích pouze uspíšila určitou renesanci národa, kterou jsem ve svém putování pociťoval.



    Když jsem v Krakowě, krátce před svou první leteckou zkušeností v letadle vyhledal své sedadlo, uvítal mě pohled na mladou potetovanou dívku, rozvalenou přes obě sedadla, která můj pozdrav zcela přirozeně ignorovala. Zatímco když jsem v Kyjevě nastupoval do letadla na Jerevan, viděl jsem kolem sebe úplně jiné lidi a moc dobře jsem věděl, že to nejsou žádní turisté. Tito černovlasí pasažéři všech možných věků vyzařovali neobvyklou opravdovost a sounáležitost. Moc dobře si pamatuji ten pocit, když jsem si koukajíce z okna na ten oranžový sluneční žár, odrážející se na celém letišti, uvědomil, že jsem si svou destinaci vybral dobře.



    Ceny jsou v této zemi pro české turisty více než příznivé. Dle srovnávacího indexu na stránkách numbeo.com jsou náklady na život v této zemi o 30% levnější než u nás, ale upřímně řečeno mnohdy jsem měl pocit, že jsou ty ceny ještě mnohem příznivější. A když mě v městě Gyumri pozvali na pizzu mladí studenti a dobrovolníci, zásadově odmítající, abych si svou útratu zaplatil a krátce na to se mě zeptali jaký je průměrný plat v České Republice, což je více než 4násobek průměrné arménské mzdy, jen málokrát jsem se v životě cítil tak trapně.



    Prohikoval jsem se svým batohem (včetně stanu a pití 13 kilo) a stanem ( ten jsem nakonec použil jen dvakrát) na 200 kilometrů kouzelnou divočinou. Šlapal jsem si to v horách od jezera Sevan, kráčel jsem také v arménském Švýcarsku ( chráněná oblast v okolí města Dilijan) a užil jsem si i polopouštní krajiny nedaleko od Jerevanu. Trvalo mi pár dní než jsem pochopil, že na arménském slunci to bez čepice nepůjde. Až pak jsem si uvědomil, že většina země je položena v nadmořských výškách kolem 2000 m.n.m., což vám když si tak vykračujete s batůžkem vlastně ani nepříjde. Kouzlu této země a jejího lidu jsem zcela propadl. A dobře vím, že se budu na Kavkaz vracet až do konce života. Je tady toho ještě tolik k vidění – jižní a východní Arménie, východní Turecko, které historicky bývalo součastí velké Arménie a dnes o něm Arméni mluví jako o Lost motherland, pak je tady ještě Gruzie, no a především klenot v podobě Náhorního Karabachu.





    27. 6. 2018

    28. 6. 2018

    29. 6., 20.1 km










    30.6.2018, 16.7 km





    1.7.2018, 15 km





    2. 7. 2018, 19. 4 km